ProPolice, o.p.s.

Když se řekne „policie“, vybaví se každému nejspíš uniforma, obtěžující silniční kontrola, možná zatýkání nějakého zločince, pak nejspíš korupce a výčet asociací končí. Policisté sice jsou mezi námi a zabývají se se společností neodvratně spjatými a každodenně se projevujícími jevy, jimiž jsou kriminalita a narušování veřejného pořádku, ale my to jaksi nevidíme. Všudypřítomnost policie a nezřetelnost důvodů její přítomnosti nepřispívají ani tak k našemu pocitu bezpečí – neřekneme si „dobře že tu policisté jsou, i když se není čeho bát“ – ale spíše k pocitu jejich neužitečnosti a nadbytečnosti.

Samotní policisté tomuto pocitu svým jednáním mnohdy nevědomky přispívají. I když by rádi, aby společnost jejich práci oceňovala a podle svých měřítek se snaží jednat tak, aby se jim tohoto cíle podařilo dosáhnout, stále se nemohou dočkat úspěchu. Problém je právě v měřítkách – pro policistu je referenčním bodem zákon, pro občana lehkost bytí. Tam, kde policista hledá porušování zákona (třeba v případě silničních kontrol), tam bezúhonný občan vnímá jenom neužitečné zdržování a obtěžování. Tam, kde poškozený občan hledá v zákonu a v policii oporu, dostane se mu mnohdy pouze strohého a podezřívavého vyptávání (protože policista koná šetření a zajímá ho pouze to, co vede ke správné administraci trestného činu) nebo dokonce nevstřícnosti tehdy, kdy policista vyhodnotí situaci tak, že mu jednání s občanem v plnění jeho úředních povinností nic nepřinese.

Tento problém by se dal popsat tisíci jiných příkladů, myslíme ale, že to není nutné. Podstatné v něm si nese většina z nás v sobě – policie v našich očích prostě nepracuje tak, abychom se tehdy, kdy ji potřebujeme, dočkali takových služeb, jaké očekáváme a naopak tehdy, kdy ji nepotřebujeme, nám zasahovala do našich životů co nejméně. V očích policie by zas občané tehdy, kdy si vzpomenou, chtěli mít z policistů pomalu osobní sluhy, když ale nejde o jejich problémy, nechtějí s policií nic mít.

Ideál, který se snaží sblížit tyto nesmiřitelné póly se ve vědách o policii prosazuje stále důrazněji (jeho rozvíjení se věnují přední vědci v oblasti policejních studií - např. Jerome H. Skolnick, David Bayley, Gary T. Marx a další). Hovoří se o něm jako o democratic policing – tedy policejní práci, která bere na vědomí soudobou povahu demokratické společnosti. Uvědomuje si na jedné straně, že občané mají stále náročnější požadavky na výkon jakékoliv služby, zajišťované státem, chtějí o ní mít co nejlepší informace a chtějí mít jistotu, že tato služba směřuje k cíli, kvůli němuž byla vytvořena. Na druhé straně chápe, že kriminalita a porušování veřejného pořádku jsou společenskými jevy par excellence – i v tom smyslu, že nemohou být nikdy vymýceny a nemůže s nimi být účinně bojováno jinak, než ovlivňováním a zapojováním co nejširších složek společnosti. Democratic policing stojí na sedmi obecných principech (které byly poprvé vyhlášeny v rámci programu obnovy bývalé Jugoslávie ve zprávě Davida H. Bayleyho Commissioned Guidelines on Principles in Democratic Policing by the United Nations Police Task Force in Sarajevo-Herzogovina):

1. Policie musí sloužit a být podřízena zákonu, ne vládě (vládám).
2. Policisté musí jednat v souladu s kodexem výkonu policejní profese.
3. Nejvyšší hodnotou je ochrana života, tomu se podřizují ostatní činnosti policie.
4. Policie musí sloužit občanům a být si vědoma odpovědnosti vůči občanům.
5. Nehledě na důležitost vyšetřování trestné činnosti, největší důraz ve své práci musí policie klást na prevenci kriminality.
6. Policie musí jednat v souladu s lidskými právy a respektovat lidskou důstojnost.
7. Policie musí vykonávat svoji práci nediskriminativním způsobem.

I když některé z principů democratic policing mohou působit v prostředí České republiky anachronicky a možná i banálně, ne všechny jsou Policii ČR vlastní. Domyslíme-li je do důsledků, nutně dojdeme k závěru, že nejen policejní sbory v obnovujících se balkánských zemích, ale i policie v rozvinutějších státech, než je Česká republika, jsou jimi postaveny před řadu velmi náročných úkolů. Těžiště jejich úspěšného naplnění je v otevřenosti, vůli k řešení problémů, vědomí odpovědnosti vůči společnosti a jejím právním i etickým nárokům.

V českém případě se jednoznačně projevilo, že schopnost naplnit poslání policejní práce naprosto zásadně závisí na podmínkách, které mají policisté k práci. Nehovoříme zde o vybavení služeben či nejrůznějších služebních pomůckách; na mysli máme

• organizaci práce na základních útvarech a

• systémové podmínky pro tuto práci,

• zohlednění zmíněných principů v nárocích na vzdělávání policistů,

• důraz na motivující systém hodnocení práce policistů,

• transparentnost policejní organizace uvnitř i navenek,

• debyrokratizaci.

Tato témata, z nichž většinu jsme vymezili v publikaci 21.doporučení pro pořádkovou policii v 21.století, budou v následujících letech ohraničovat činnost ProPolice.